Když změna myšlenek nestačí

Často slýcháme, že změna myšlenek vede ke změnám v osobním životě. Není pochyb o tom, že myšlenky mají velkou sílu. Pozitivní myšlenky mohou vést k příjemným pocitům jako radost a naděje. Když věřím, že něco dokážu, tak mám větší šanci toho dosáhnout, než když trvám na tom, že to nedám. Když chci přestat kouřit, musím se rozhodnout, že to opravdu udělám následující ráno.

Spousta změn v našem životě je ovlivněna našimi myšlenkami a vůlí tyto myšlenky propojit s akcí.

Přesto je ale změna myšlenek někdy nedostačující. Můžeme si opakovat pozitivní výroky, ale lépe se cítit nebudeme. Můžeme vynaložit co nejvíce sil, abychom něčeho dosáhli, ale stejně to nemusí být dostačující. Můžeme se rozhodnout přestat kouřit, následující ráno si ale stejně zapálíme.

Proč tomu takto je?

Myslím si, že naše chování ovliňují další faktory, na které změna myšlenek je prostě krátká.

Jedním z těchto faktorů je něco, čemu říkám „emoční atmosféra“. Než vysvětlím, co tím myslím, ráda bych napsala pár řádků o emocech a jak je odlišit od myšlenek.

Pokud není člověk extrémně odpojen od svého těla, emoce se dá vycítit na tělesné úrovni jako například stažení žaludku, příjemné teplo na srdci, pocit nedostatku dechu. Právě fyzičnost emocí je to hlavní, co odlišuje emoci od myšlenek. Můžu říct „jsem smutná“, ale jak vím, že tomu tak opravdu je? Smutek musím vycítit někde v těle, i když si zpětně nemusím být vědoma, kde to bylo. Pokud smutek necítím na fyzické úrovni „jsem smutná“ je jen slovním výrokem, tedy mou myšlenkou.

Je naprosto přirozené cítit škálu emocí jako reakcí na to, co se nám v životě děje. Radost, smutek, naštvání, překvapení, strach. Emoce obvykle odejdou tak rychle, jak přišly. Někdy v nás ale situace vyvolají emoci tak silnou, že se jí jen tak zbavit nemůžeme. Někdy jsou tyto situace objektivně traumatické (např. smrt blízkého, ztráta práce, nemoc), jindy nám ale zdánlivě banální situace vezmou půdu pod nohama (např. když uděláme chybu, když se na nás někdo zlobí, když se změní plán). Tyto situace jsou subjektivně traumatické, protože někteří jimi proplouvají snadno, kdežto pro jiné znamenají přítomnost silných, někdy až paralyzujících emocí.

Tento silný typ emoce není stejný jako běžná emoce – je perzistentní a opakovaně se vrací zpátky. Například žena může cítit stejnou bezmoc, když jí něco vyčíta šéf v práci, když neví, jak má včas dokončit projekt, nebo když uslyší na ulici plakat dítě. Pokud by tato žena šla dost daleko do své minulosti, přišla by na prvotní situaci, která pocit bezmoci vyvolala. Většina takových situací se nacházejí v našem dětství. Něco se nám stane, my si to neumíme vysvětlit, nebo si to vysvětlíme špatně. Emoci, kterou tato situace vyvolala, nedokážeme zpracovat, takže se v nás doslova zasekne. Pak se tato emoce vynořuje na povrch při různých situacích, které nám ji spouští znovu a znovu.

Zaseknuté emoce za sebou zanechávají stopu – emoční atmosféru. Emoční atmosféra pak negativně ovlivňuje naší psychiku, ať se snažíme sebelépe změnit naše myšlení. Je to v podstatě něco podobného jako situace na naší Zemi. Můžeme jíst bio jídlo, pravidelně cvičit, chodit do přírody, pít filtrovanou vodu, ale nic se nezmění na skutečnosti, že vzduch, který dýcháme, je znečištěný.

Pokud v sobě máme emoční atmosféru, neznamená to, že je vše marné. Právě naopak. Být schopen všimnout si opakujících se emocí, je velkým krokem dopředu. Pak už je jen třeba nabrat odvahu a podívat se na naše emoce a situace, které je vyvolaly. Největší utrpení v nás totiž vyvolává to, že před nepříjemnem utíkáme, tak jak jsem mluvila v článku o osobní temnotě.

Mým přáním pro všechny včetně sebe tedy je, abychom měli kuráž podívat se na naši emoční atmosféru. Abychom trávili více času uvnitř těla s emocemi a méně času uvnitř mysli s myšlenkami.