Co je osobní temnota a jak ji rozeznat uvnitř sebe?

Je přirozené přát si být šťastný. Pociťovat příjemnou, radostnou energii uvnitř svého srdce; když se na něco těším, když se mi daří, když mě má někdo rád…

Je přirozené přát si nebýt nešťastný. Pociťovat skličující pocit uvnitř těla, stažení krku, mrazení v břiše… Kdo chce být bez naděje, smutný, úzkostný či plný zlosti?

Je přirozené, že děláme vše pro to, abychom cítili to příjemné a zbavili se toho nepříjemného. Přejeme si prožívat jen světlo a zapomenout na tmu.

Jenomže potlačením tmy nedosáhneme světla. Můžeme si rozvítit lampu, ale to nezmění nic na tom, že venku je právě noc.

Přiznat si vlastní temnotu, otočit se k ní tváří v tvář a poslouchat, co se nám snaží říct, je odvaha, ale také cesta k naplněné existenci.

Co ale vůbec je osobní temnota?

Osobní temnotou jsou ve většině případů naše pocity a emoce, které si nechceme přiznat nebo procítit. Strach, úzkost, vztek, smutek, závist, bezmoc a další. Často před nimi utíkáme. Hledáme rozumová řešení, jak se jich zbavit, někdy i odmítáme jejich existenci. Přesto jsou tyto pocity velmi důležité – mohou poukazovat na nevyřešená zranění a traumata. Prožívání negativních emocí je přirozenou součástí naší existence. Pokud se nám podaří změnit perspektivu na tyto emoce – brát je jako své blízké přátele, jako ukazatele a průvodce, prožívání toho méně příjemného se může stát přínosným. Přestaneme si na sebe klást podmínky, jak bychom se měli cítit, což je jedna z cest k osobní svobodě.

Odmítání prožitku emocí se může projevovat různými způsoby.
Tady je pár příkladů:

Když běžné chování motivuje únik před osobní temnotou
Děláte něco, protože to tak opravdu chcete, nebo protože tímto jednáním unikáte před pocity, které cítit nechcete? Navenek se lidé se mohou prezentovat určitým způsobem, přesto se ve skutečnosti mohou cítit úplně jinak. Milá, usměvavá paní, která všem vždy ochotně pomůže, může být pod povrchem sžíraná zlostí vůči ostatním. Lidé obdivují staršího pána, jak naplno žije, sportuje přes den a po večerech oblétává společenské akce. Přesto za touto „akčností“ je jen strach ze zastavení, ze samoty. Studentka si vybere profesi, o kterou nemá zájem, ale která jí přinese status a uznání, jež pro sebe ona sama nemá.
Tajný „druhý“ život – věci, které se stydíme přiznat
Někdy lidé dojdou k závěru, že určité aktivity, které rádi provozují, nebo určité myšlenky, které je napadají, by nebyly přijaty druhými. Proto se jakoby rozdělí na dvě osoby: jedna žije tak, aby uspokojila ostatní, druhá žije v tajnosti, schovaná před zraky okolí. Myslím si, že každého z nás napadne alespoň jeden příklad vlastního tajnůstkaření. Lidé nemusí skrývat jen zásadní věci, jako svou sexuální orientaci, závislosti a nevěry, ale mohou držet v tajnosti jejich skutečné názory, záliby a slabiny, aby nebyli pohrdáni okolím. Cítí se bezpečněji být někým jiným nebo se stydí za člověka, kterým opravdu jsou. Vybírají si kamarády a partnery, kteří si myslí, že je znají, ale v podstatě znají jen jejich masku. Sami se v takových vztazích cítí nenaplněni a nepochopeni, protože nemohou být sami sebou.
Projekce – když vlastní temnotu vidíme v druhých
Někdy jsou emoce pro lidi tak nesnesitelné, že je neschovávají, ale vidí je v ostatních. Přišel za Vámi někdy člověk, který se očividně chtěl jen pohádat, ale pak vám řekl, že vlastně vy jste ten agresivní? Projekce jsou u lidí časté. Chrání je totiž od vlastních nepříjemných pocitů. Některé projekce emocí mají také funkci vybití, kdy si člověk uleví od napětí, které před konfrontací cítil. Někdy bývá hodně těžké přiznat si, že za mými nepříjemnými pocity nejsou druzí, ale já sám. Pokud jsme ale natolik odvážní, že v sobě toto rozeznáme, dokážeme se před projekcí zastavit, popřípadě změnit obsah toho, co jsme druhému chtěli říct. a podívat se, co nás opravdu trápí. Projekce ztratí svůj smysl a my se přiblížíme sobě samým.
Role oběti – když se vlastní temnota stane naší identitou
Přestože mnoho lidí má tendenci projektovat svou temnotu na druhé, existují také lidé, kteří nemají problém si obsah své temnoty přiznat, ale vyhýbají se jejímu prožitku. Příkladem takového člověka může být osoba, která si sype popel na hlavu, protože opakovaně utratila všechny úspory. Když ale tomuto člověku nabídnete možná řešení, jak tomu předejít v budoucnu, zjistíte, že v podstatě o vaši pomoc nestojí. Nechce čelit nepříjemným pocitům, které stojí za jeho nutkavou potřebou utrácet peníze. Při příštích setkáních pak opakuje, co již říkal předtím. Lidé se s příběhem své temnoty mohou ztotožnit natolik, že zpracovat osobní temnotu by znamenalo ztrátu získané identity. Například osoba, jež často povídá o křivdě, kterou jí někdo v dávné minulosti způsobil, si vytvoří identitu oběti – někoho, komu bylo zle ublíženo. Když o svém zranění mluví, získává soucit druhých. Zpracovat si v sobě pocit křivdy by pro ni znamenalo ztrátu své role oběti, která jí přináší pozornost posluchačů, ale také ztrátu vazby k osobě, která jí ublížila.

Co říct na závěr? Možná až příště budete chtít rozvítit lampu, zkuste nechat zhasnuto alespoň o trochu déle a pozorujte, co se bude dít. Rozsvítit se dá kdykoliv znovu. Třeba si ale všimnete, že ve tmě začnete po chvíli vidět a možná zpozorujete, že když tma dosáhne svého konce, světlo prvních slunečních paprsků vypadá úplně jinak než světlo žárovky.