Když jsem byla malá, chodila jsem převlečená za anděla s Mikulášem a čertem od domu k domu. Měla jsem na sobě dlouhé bílé šaty s krásnými stříbrými křídly a v ruce jsem držela košík plný dobrot. Jeden rok došlo nečekaně ke změně a mně byla přiřazena role čerta. S dlouhým ocasem, černou silonkou přes hlavu s nalepeným červeným jazykem jsem se vydala na sídliště. Ten jeden rok, kdy jsem se stala na pár hodin čertem, si pamatuji o hodně živěji než mnoho těch andělských. Vybavuji si pocit naprosté svobody. Mohla jsem křičet, aniž by to bylo nevhodné, mohla jsem lítat, běhat a dělat randál, aniž by se na mne někdo zlobil. Byla jsem sama sebou a pořádně si to užívala. Možná i proto jsem své dceři představila čerta jako příšerku, která třepe hlavou, líta a dělá blekavé zvuky. To o pekle, zlobivých dětech a pytli, do kterého se dávají, jsem vynechala. Možná i proto, když jej včera na náměstí poprvé uviděla, rozpřáhla ruce, naplno se smála a volala: „Jéééé, čert“.
Co když funkcí Mikuláše a jeho společníků není náprava zlobivých dětí? Co když anděl reprezentuje naše světlé stránky a čert naše stinné? Mikuláš by nebyl úplný bez čerta, stejně jako my nejsme úplní, když nepřijmeme svou temnotu. Potlačit čerta uvnitř nás znamená potlačit emoce, které potřebují být vyjádřeny. Být andělsky hodný je fajn, ale v určitých situacích je i ten čert třeba.
Pokud prezentujeme dětem čerta jako někoho, koho by se měly bát, začnou mít strach ze své vlastní temnoty, z důvodů, které je vedou ke zlobení. Pokud se bojíme vlastní temnoty, máme i strach ze sebe samých. Čeho se ale vlastně obáváme? Možná i vlastní svobody, protože svoboda znamená vzít plně zodpovědnost do svých rukou a nečekat vždy na svolení od Mikuláše.
Autentické Bytí 