O znecitlivění a jeho důsledcích

Znecitlivění je stav. kdy přestaneme cítit emoce, nebo je necítíme tak silně, jak bychom v určité situaci měli. Důsledkem znecitlivění může být někdy chování, které se druhým jeví jako necitlivé a nerespektující hranice druhého.

Pamatuju si křik autistických dětí první dny po mém nástupu do zaměstnání ve speciální škole. Nebyl to takový ten klasický dětský křik při hře, který jde běžně slyšet na hřištích. Byl to křik dítěte, které právě „vyeskalovalo“ a začalo být agresivní. Za tímto křikem se skrývaly emoce strachu, zoufalství, frustrace. Poté se ozval rozhlas, svolávající tým lidí speciálně vycvičených k tomu, aby mohly dítě držet než se uklidní. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Křik mi naháněl hrůzu a lítost. Přesto mí zkušenější kolegové se zdáli být naprosto v pohodě, někteří dokonce vyhledávali tyto situace, aby se na chvíli dostali pryč z rutiny ve třídách. Myslela jsem si, že se mnou není něco v pořádku, že nedokážu být vyrovnaná a pozitivní jako ostatní. Když jsem pak o půl roku později v této práci končila, všimla jsem si, že jsem si na křik zvykla a že mé emoce ztratily na intenzitě. Byla jsem vůči něj znecitlivěná.

Proč se nám děje znecitlivění? Jsme znecitlivění, protože opakováním nepříjemné situace jsme si na ni zvykli a už ji nevnímáme jako emočně těžkou. Zvykáme si z části, protože se chráníme. Chráníme se před emoční bolestí, abychom mohli nadále čelit opakování nepříjemné situace, fungovat v každodenním dění, někdy abychom mohli doslova přežít. Znecitlivění je tedy přirozenou obranou. Má ale také temnou stránku, kterou je naše vlastní chování zbavené soucitu vůči ostatním. Toto chování může mít nepěkné důsledky, zvláště když „ti ostatní“ jsou v zranitelném postavení jako pacienti v nemocnicích, děti ve školách a školkách, a aktuálně staří lidé v domovech důchodců.

„Sedněte si s dcerou na klíně na tamtu židli“, ukazovala mi sestřička na vyšetření nosních mandlí. Pak jí překřížila ruce a nohy a řekla mi, ať i já si překřížím nohy, zaháknu je o nohy mé dcery a rukama chytnu její ruce. „Počkejte a proč to mám jako dělat?“ zeptala jsem se. Nebylo mi příjemné dceru takto držet a také jsem začala být nervózní, co že jí to chcou dělat. Sestřička mi na to začala vysvětlovat, že některé děti se mohou leknout, cuknout sebou a zranit se o přístroj, kterým se kontrolují mandle. „Aha“, odpověděla jsem a říkala jsem si, jak by bylo hezké, kdyby mně to někdo na začátku vyšetření vysvětlil, aniž bych se musela ptát. Taky by bylo pěkné, kdyby i mé dceři bylo řečeno, co se bude dít; to že je malá přece neznamená, že by se s ní mělo zacházet s méně respektem. Pro sestřičku to ale byla rutina. Nenapadlo jí, že lidé, kteří se s takovou situací ještě nesetkali, by si nebyli jistí jejím procesem.

Empatie je schopnost vcítit se do druhých, chápat, co oni asi právě prožívají. Empatický člověk se na druhého dívá jako na lidskou bytost, která prožívá emoce a která si přeje být respektována. Pokud pracujeme s lidmi, být empatický je klíčové. Empatičtí lidé chápou, že pokud druzí prožívají silné emoce, není to osobní útok na ně samé. Empatičtí lidé se snaží zmírnit prožitek emocí v druhém člověku tím, že s ním efektivně komunikují: mluví s ním jako rovní z rovným, ochotně odpoví na jeho otázky, vysvětlí, co potřebují udělat před tím, než to udělají a čekají na jeho svolení. Není vždy lehké být empatický, zvláště když jsem unavený, spěchám, když mě už nebaví práce, když jsem znecitlivěný vůči emocím, s nimiž se musím potýkat. Někdy nejde zabránit takovému znecitlivění. Někdy člověk prostě vyčerpá své síly a vyhoří.

V situaci totálního vyhoření je pak tím nejodvážnějším krokem přiznat si to a odejít. Jednou jsem potkala velmi inspirativní ženu. Byla to sestřička v nemocnici. Pracovala tam většinu života, ale 10 let před důchodem zažádala o přeložení do kanceláře. Docela mě to překvapilo, tak jsem se jí ptala proč. Ona mi na to odvětila, že v mládí se sebou uzavřela dohodu. Řekla si, že když ztratí empatii vůči pacientům, tak přestane dělat svou práci.

Někdy ale není snadné najít jinou práci, zvláště když už jsme na konci našeho produktivního věku. Nabízí se proto otázka, jakou nabídnout podporu lidem, kteří ztratili empatii. S ohledem na negativní důsledky jejich chování by potřeba této podpory neměla být přehlížena. Někdy pomůže poradenství, jindy třeba citlivá pomoc ve změně zaměstnání bez negativních důsledků. Toto by předcházelo situacím, kdy vyhořelí lidé po roky bezcitně pracují s lidmi. Předcházelo by to také situacím, kdy vyhořelí zaměstnanci jsou veřejně pranýřováni a zostuděni, když se přijdě na jejich chování. Za to, že nevyhledali včas pomoc, že si nikdo předtím nevšiml jejich vyhoření, že jim nikdo nenabídl pomocnou ruku nenese zodpovědnost jen člověk sám, ale také to, jak je nastavena naše společnost. Společensky bychom o znecitlivění měli otevřeně mluvit, brát jej vážně a motivovat lidi, aby vůči němu činili aktivní kroky. Znecitlivění a jeho důsledky nejsou ojedinělé – týkají se každého z nás.

2 komentáře: „O znecitlivění a jeho důsledcích

  1. Daniela Trupková 28/11/2019 — 11:59

    Zdravím paní Hanko, pracuji v Hospici, jako kuchařka, ale vícekrát jsem si všimla, že kolegové ošetřovatele a jiní zdravotníci jsou vyhořelé bytosti. Občas zaslechnu takové studené prosté fráze mezi nemocným a ošetřujícím, vesměs příkazy. A někdy i zaslechnu nevhodné poznámky na umírajícího ze sesterny. Hodně jsem nad tím přemýšlela a jen mě napadlo, jestli si oni nechrání své city, empatii, když ví, že člověk je u nás na doživotí. Tedy mě se to taky stalo, oblíbila jsem si jednoho pána, byl u nás asi rok, byl sám a potřeboval se vypovídat a vyplakat atd. Jednoho jsem přišla do práce po dovolené, přinesla jsem mu bábovku, měl ji rád, no a umřel, a mě se to hrozně dotklo. Ještě na závěr, všichni pracovníci nejsou vyhořelí, ale taky si myslím, že by bylo vhodné s nimi vézt nějaké odborné individuální terapie. Já je tedy obdivuji za jejich práci, já bych to nezvládla. Daniela Trupkova

    Liked by 1 osoba

    1. Moc Vás zdravím Danielo a děkuji za Váš příspěvek, za sdílení Vaší zkušenosti, za upřímnost a otevřenost. Ano musí to být velmi těžká práce, proto by tito lidé měli mít co největší podporu. Mějte se hezky, Hanka

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

search previous next tag category expand menu location phone mail time cart zoom edit close