Posledních pár let se učím netlačit, nekontrolovat a nechat věci být. Není to lehká lekce. Když posunu čas o 10 let zpátky, byla jsem pravý opak. Myslela jsem si, že když se budu dost snažit, když udělám to, to a to, pak dosáhnu cílů, které jsem si předem stanovila. Dlouhou dobu to tak také fungovalo. Nabyla jsem pocitu, že vím, co chcu, přesně jsem plánovala a prováděla kroky k tomu, abych toho dosáhla, a pak se můj cíl také vyplnil; někdy lépe, než jsem očekávala. Připadala jsem si jako v americkém filmu, kde se pílí dotkneš hvězd a nic jiného ti nestojí v cestě.
Ale jak už to tak bývá, život mi připravil lekce, kde mé algoritmy toho, jak by se vše mělo vyvíjet, přestaly fungovat. Najednou jsem nevěděla, co je vlastně mým cílem. Předchozí cíle čpěly prázdnotou smyslu a nechtělo se mi dále hnát za jejich pokračovately. Nechtělo se mi kalkulovat, jaké série kroků mám udělat a maximálně jsem si byla jistá jen následujícím nakročením. Kdykoliv jsem se chtěla vrátit do mého původního rozpoložení a nalinkovat si následující měsíce a roky, přes všechnu snahu to nevedlo tam, kam jsem si přála. Věřte mi, nebyl to moc příjemný pocit. Najednou nic nedávalo smysl a já nevěděla, kam dál. Zkoušela jsem metodicky měnit postup, ale výsledek byl více či méně stejně neuspokojivý. Ptala jsem se, co dělám špatně a bojovala s pocity méněcennosti.
Pak se mi zdál sen. Byla jsem zavřená v bílém pokoji, který neměl dveře ani okna, jen čtyři vypolstrované zdi a nízký strop. Sen perfektně vystihl mé přítomné rozpoložení: připadala jsem si zaseknutá proti své vůli, bez vizí, bez naděje úniku. Co ale dělat v takové situaci? Rozhodla jsem se jít zpátky do snu během meditace a po dobu týdnů jsem v mé mysli malovala a dekorovala bílý pokoj tak, aby mi tam bylo lépe a abych lépe poznala svá přání. Jinými slovy jsem přijala, že z neznámého důvodu jsem zavřená v této cele, tak jsem se přestala pokoušet dostat ven a místo toho jsem si začala pohrávat s přítomným momentem.
To samé jsem pak aplikovala i do svého života. Přestala jsem se snažit za každou cenu něčeho dosáhnout nebo něco kontrolovat či tlačit, aby se to vyplnilo. V mé mysli držím jen pár vizí. Některé z nich v této chvíli nedávají vůbec smysl. Současně se nesnažím předpovědět, co bude nebo co vše musím pro to udělat. Soustředím se jen na příští krok, na další inspiraci. Když tato inspirace chybí, zůstanu s přítomným pocitem prázdnoty nebo jen vnímám, co se odehrává teď na mé smyslové úrovni. Pokouším se nechat unášet životem se zvědavostí, co dalšího mi přifoukne po cestě.
Tento postoj není snadný, možná i proto, že je nám často vštěpován pravý opak od útlého dětství. Věřím ale, že podstatou života není úspěch. Úspěch je hrou stejně tak jako neúspěch; každá nás učí něco jiného: u úspěchu je výzvou zůstat nohama pevně na zemi a nezačít si myslet, že jsme lepší než ostatní; neúspěch nás učí mít se rád bez podmínek, povzbuzovat se, i když jediným našim fanouškem jsme v danou chvíli jen my sami. Být schopen pustit potřebu úspěchu a strach z neúspěchu nám dá pocit svobody, který se může stát klíčem ven z osobní cely. Nechat věci jen tak plynout je tedy především lekcí důvěry, důvěry v život a sám v sebe.
Autentické Bytí 