Když jsem byla malá, ráda jsem si hrála na Popelku. Ve školce jsme měli hrnec s čočkou a hrachem, tak jsme si s holkama představily, že je zlá macecha smíchala dohromady a my je musely třídit jako Popelky. Popelka (přesněji Tři oříšky pro Popelku) je nejoblíbenější českou pohádkou s nezapomenutelným koncem: Popelka se svým princem jedou na koni zasněženou krajinou, kde ve stejnou chvíli Karel Gott hledá ptačí hnízdo… Většina z nás chtěla být Popelkou. Možná i to vysvětlí, proč jsem byla ochotná třídit čočku od hrachu, přestože jsem doma nechtěla uklízet pokojíček. Je ale Popelka vhodným vzorem pro nás ženy a jaké stopy tato pohádka zanechává v našem podvědomí?
Popelka je mladá dívka, která ráda jezdí na koni, střílí z kuše a stará se o zvířata. Svým vášním se ale může věnovat jen potají, protože má zlou macechu, která jí nenechá spočnout; Popelka musí uklízet, prát v ledové vodě, a když to náhodou vše stihne, dostane nesmyslné úkoly jako právě třídit hrách od popela. Popelku všichni poddaní litují a jeden jí přinese tři kouzelné oříšky skrývající krásné oblečení. Když Popelka přijde na zámecký bál v šatech z druhého oříšku, místní princ se do ní na první pohled zamiluje, pak po Popelčině útěku ji najde, nasadí ztracený střevíček a uhodne hádanku, aby si jí mohl vzít. Princ si Popelku odveze do zámku, a protože život není vždy přímočarý, ještě se hledá to ztracené hnízdo.
Než si Popelku odveze princ, nemá tato dívka na růžích ustláno. Z psychologického hlediska je vlastně týraná svou nevlastní matkou. Když vidíme, čím si prochází, je těžké nepocítit lítost. Proto se nám uleví, když se Popelka zalíbí princi. Jsme rádi, že ji už konečně někdo vysvobodí. Proč ale Popelka potřebuje být princem záchráněna? Popelka má přece kuráž: vyhraje krále honu, drze na prince hodí sněhovou kouli a nebojí se na něj ani vypláznout jazyk. Doma ale tiše trpí, když jí mrznou ruce při praní nebo když má zakázáno jezdit na koni Juráškovi. Proč se na to nevykašle a nevyjede na koni do světa jako ten hloupý Honza? Vždyť i on měl jen ranec buchet a nikdo se neptal, jak se tam uživí. Proč nepoužije inteligentní holuby, kteří hned pochopí, že hrách má jít do ošatky, ke svému útěku? Proč neprodá šaty z oříšků, aby si mohla zaplatit nocleh, až bude na cestách? Kromě šatů a koně má ještě spoustu kamarádů v podobě poddaných, kteří by jí jistě taky pomohli. Kuchařka by jí mohla nabalit jídlo na cestu, kočí by ji svezl do nejbližšího města, kde by si mohla najít práci a třeba si vydělat na šaty, kterými by oslnila svalnatého prince (od kácení stromů) na příštím bále. Princ by potom nemusel riskovat, že si musí vzít jakoukoliv ženu, které padne ztracený střevíček (to, že střevíček padl jen Popelce, musela být zatraceně šťastná náhoda).
Pohádky jsou pro děti prvními příběhy o životě, o tom, co je dobré a co není, co dělat, čemu se vyhnout, jaký být či nebýt. Když je postava Popelky prezentována jako vzor, přirozeně ovlivní lidské podvědomí. Ženy mohou mít tendenci být nevědomě pasivní, čekají, až je někdo vysvobodí, nechtějí říkat ne, jsou přílišně hodné – nechají si líbit i to, co by neměly. Mohou si myslet, že to největší, co v životě mohou dokázat, je si najít bohatého prince na koni. U pracovního pohovoru si stanoví nižší plat, v práci jsou pak méně dravé, neřeknou si o zvýšení mzdy, a čekají, až jim někdo jiný nabídne lepší příležitost, až někdo jiný jim ukáže to, co hledají. Popelčina mentalita může i ovlivňovat vztah žen k mužům. Ženy mohou očekávat, že muž by měl vždy udělat první krok, bojovat o ženu, zabezpečit ji a utíkat za ní, když mu uteče. Samozřejmě vzor Popelky formuje i mužské názory o tom, jaké by měly ženy být a co se od muže očekává. Nejzávažnějším „moudrem“ této pohádky je skutečnost, že Popelka je nakonec za své trápení odměněna zasnoubením s princem a prožitím zbytku života v honosném zámku. Jinými slovy pohádka říká, že když vás někdo psychicky či fyzicky týrá, tak byste s touto situací nic neměli dělat, protože nakonec vás někdo zachrání a vy budete odměněni. Ve skutečném životě to tak ale funguje zřídkakdy. Kolik lidí žilo a žije v toxických vztazích a myslí si, že to tak musí být, nebo sní o tom, že si někdo jednou jejich trápení všimne, že se za ně postaví, odnese je pryč a zařídí lepší život?
Přestože jsou Tři oříšky pro Popelku pěknou pohádkou, některá její poselství nejsou ideální. Jak si tedy užít tento příběh a zároveň zabránit, aby si naše děti vštěpovali to, co na něm není úplně v pořádku? První cestou je, že si u pohádky nebo po jejím zhlédnutí můžete s dětmi povídat o tom, co se v ní dělo a zda si myslí, že by se situace dala vyřešit jinak. Děti si tím zvyknou nad věcmi přemýšlet, ptát se otázky a nepovažovat obsah výkladu za absolutní. Dávat jim příklady toho, jak mohla být Popelka asertivnější, může dětem pomoct v jejich životě, například předcházet případům šikany. Druhým způsobem je děti seznamovat s různými typy pohádek, včetně těch méně tradičních, kde ženy zastávají silnou a aktivní roli. Například nejoblíbenější pohádka mého manžela se jmenuje „The Paperbag Princess“ (princezna v papírovém sáčku). V této pohádce putuje princezna zachránit svého snoubence – prince od zlého draka, který vypálil zámek a zničil všechny její šaty (proto má na sobě jen papírový sáček). Princezna draka najde, přelstí ho a osvobodí prince. Princ je ale znechucen jejím oděvem, rozcuchanými vlasy a tvářemi od popela. Princezna mu odpoví, že on je sice upravený a má pěkné oblečení, ale jinak stojí za houby. Princezna zruší zásnuby a žije šťastně dál.
Kolik po světě asi utíká Popelek? Možná, že i vy jste si všimly Popelky uvnitř vás nebo ženách ve vašem okolí. Já jí určitě také byla a dodnes se někdy zastihnu, jak popelkovsky čekám, až za mě někdo vyřeší tu mojí cestu a ještě mě za to bohatě odmění. Hrách s čočkou už ale nemíchám.
Autentické Bytí 