O mém kříži s uklízením

Uklízení je jedna z mých slabin. Ti, kteří vkročili do našeho bytu, určitě ví, o čem mluvím. Moc tomu nepomáhá ani skutečnost, že mám šíleně chlupatějícího psa a tříletou dcerku, která před každým hraním otočí krabice s hračkami dnem vzhůru. Ono ale svádět moje bordelářství na dítě není moc fér, zvláště protože ona jen kopíruje, co vidí kolem sebe a protože můj boj s uklízením začal mnohem dříve, než jsem přestala pít z láhve s dudlíkem (ano, bylo mi skoro šest…).

„Haničko, ty máš v tom pokojíčku zase takový nepořádek!“ Často jsem v dětství slýchavala. Nebo… „Podívej se na Filípka, jak krásně uklízí mamince na balkóně“. Tato prohlášení měla ve mně vyvolat potřebu začít uklízet, jejich efekt byl ale opačný. Dnes je to spíše: „Já bych ti tady měla více pomoct, ty tu nestíháš uklízet“. Ano, mám toho hodně, ale pravda je, že na ten úklid by se čas i našel. Jenomže já radši sednu, abych napsala tento článek, nebo otevřu knížku, poslouchám zajímavý podcast, než abych svou trošku volného času věnovala uklízení.

V poslední době jsem se začala sama sebe ptát, odkud pochází má nechuť uklízet. Jsem si naprosto jistá, že to není dědičné, protože všichni členové mé rodiny mají vzorový pořádek. Mamka kdysi žehlila i ponožky, babička poctivě škrobila povlečení a prababička vymývala každý víkend kuchyňské skříňky. Právě toto je ale kámen úrazu. Co jsem v dětství viděla je, že ženy v mé rodině tráví většinu svého času uklízením. Někdy mi i přišlo, že některé úkony byly zbytečné a přehnané. Proč ten čas radši nevěnovaly své vášni nebo proč se styděly jen tak se válet?

Připadalo mi, že úklid požírá radost a ženský potenciál. Tento názor se mi prohloubil i později na univerzitě, kde nám ukazovali reklamy z 50. let. V těchto reklamách bylo například absolutním snem každé ženy vlastnit nový model žehlícího prkna. Opravdu? To je vše, proč my ženy tady jsme? Možná i proto jsem se od tohoto obrazu chtěla co nejvíce vzdálit. Možná i proto jsem dlouho opovrhovala ženstvím jako něčím podřadným.

Jenomže ono to není tak přímočaré. Žena s žehlícím prknem není ženský princip, ale společenská role. Jednou z kvalit ženského principu je naopak chaos, kdežto mužským principem je potřeba kontroly, tedy pořádku. Ale tady vlastně vůbec nejde o tu ženu s žehlícím prknem. Některé ženy rády uklízí. Mají pocit naplnění z toho, že vytvořily krásný a útulný domov. Takže hanit ženu za to, že není dost emancipovaná, protože má doma pořádek, je taky blbost.

To zásadní spíše je, abychom vše dělaly, protože to takto cítíme, naplňuje nás to a přináší nám to radost. Ne abychom to dělaly z pocitu provinění, že nejsme dost dobré ženy, manželky, matky, když neumíme udržovat pořádek. Abychom neutíkaly k uklízení, protože se bojíme žít, naplňovat své vlastní sny, protože máme strach být samy se sebou, se svými emocemi a myšlenkami.

Popravdě řečeno, část mě touží mít hezky vypadající domov. Zda se mi to někdy povede či ne je ve hvězdách. Možná ta správná rovnováha mezi pořádností a svobodou bude nalezena až mou dcerou. Možná to ještě pár generací potrvá. Tak či tak, jsme na cestě, rosteme, někdy rychle, někdy velmi pomalu, ale i to stačí.

Nemá někdo kontakt na dobrou uklízečku? 😉