Před pár měsíci jsem psala o tom, jak odpustit sobě. Jak však odpustit druhým? Někdy se druzí nezachovají tak, jak bychom si přáli. Čím závažnější je to, co nám udělali, tím těžší je odpustit. Cítíme v sobě bolest, která by se dala popsat jedním slovem jako křivda. Křivda je komplexní emoce, která v sobě může skrývat jednu či více dalších emocí, například smutek, zklamání, vztek, stud, ponížení, bezmoc. U některých může dominovat vztek, u jiných bezmoc. U všech případů křivdy je však typický pocit nespravedlnosti – cítíme, že nám někdo či něco ublížilo neprávem.
PROČ NÁM POMŮŽE, KDYŽ ODPUSTÍME?
Pokud bylo vůči nám spácháno bezpráví, má tedy vůbec cenu odpouštět? Neměli bychom se křivdy raději držet? Je důležité si uvědomit, že křivda není myšlenkou. Ano, můžeme mít spoustu myšlenek ohledně naší křivdy, ale primárně je křivda emocí, kterou cítíme jako nepříjemno v těle: při pomyšlení na křivdu nás může zamrazit v horním břiše, zatne se nám čelist, stáhne krk. Přestože si v hlavě můžeme říkat, že máme právo se na druhého zlobit, napětí, které naše tělo cítí při pomyšlení na situaci, která v nás křivdu vyvolává, mu ubližuje, zvláště když si jej neseme dlouhou dobu.
Odpustit přitom neznamená zapomenout. Neznamená to ani, že musíme být k druhému přátelští jako dříve. Odpuštění znamená zpracování nepříjemného emočního náboje, který cítíme při pomyšlení na křivdu do míry, že se daná situace stane pouhým minulým příběhem, který v nás už žádné další emoce nevzbuzuje.
CO TEDY DĚLAT, ABYCHOM MOHLI DRUHÉMU ODPUSTIT?
Podívejme se na naše interpretace chování druhého.
Za každým příběhem ublížení se skrývá i naše interpretace daného příběhu. Odpovězme si na následující otázky: Jak si vysvětlujeme, že nám druhý ublížil? Co si o nás může myslet? Co jeho jednání vypovídá o nás?
Naše interpretace chování druhého jsou často napojeny na naše vlastní zranění, proto nás to tolik bolí. Můžeme se například domnívat, že se k nám druhý nezachoval pěkně, protože nás nemá dostatečně rád, neocení naši hodnotu nebo k nám nechová dost úcty. Když pak obrátíme zrcadlo na sebe, zjistíme, že podobné závěry si vyvozujeme sami ohledně sebe. Nemůžeme kontrolovat, co si o nás druzí myslí. Můžeme ale kontrolovat, jak přistupujeme k dané interpretaci. Pokud jsme došli závěru, že pro druhého nemáme dostatečnou hodnotu, zapracujme na tom, abychom dostatečně cenili sami sebe. Naše hodnota pak nebude napojena na vnější faktory a bude pro nás snazší i odpustit druhým.
Smiřme se s tím, že se naše perspektiva nemusí slučovat s perspektivou druhého
Někdy pro nás může být zraňující, že druhý nesdílí náš pohled na situaci. Může si myslet, že je v právu a nemusí vůbec chápat, proč jsme na něj nazlobení. Někdy může předstírat, že nás nechápe, jindy však může upřímně věřit, že jeho chování bylo v pořádku. Ne vždy jsme schopni my nebo druzí vidět věci jasně; každý můžeme mít jinak nastavená pravidla, hodnoty a morální principy.
Často je pro nás těžké odpustit, protože druhý nepřiznal svou vinu, neomluvil se. Musíme však chápat, že z jeho pohledu může být vše v pořádku. Může se dokonce domnívat, že jsme chybu učinili my. Klíčem k odpuštění může tedy být i schopnost přijmout, že s druhým nikdy nemusíme nalézt společnou řeč, že nikdy nemusí nepochopit naší perspektivu. Pustíme tedy potřebu být pochopeni. Ponecháme si svůj názor, ale nebojujeme za to, aby jej přijal i ten druhý.
Podívejme se na příčiny, proč křivdu nechceme pustit.
Někdy nemůžeme druhému odpustit, protože alespoň částečně odpustit nechceme. Můžeme se zeptat dvě otázky: 1. Přestože je pocit křivdy nepříjemný, přináší mi také něco? 2. Co by se mohlo zlého stát, kdybych křivdu pustila? Obě otázky cílí na stejnou odpověď, ale v určitých případech nám může lépe sedět jedná otázka než druhá. Například, pocit křivdy nám může dávat pocit bezpečí: pokud si ponecháme rozhořčení, které k dané osobě cítíme, můžeme se cítit více chráněni, aby se nám něco podobného nestalo znovu. Obdobně můžeme mít strach, že kdybychom křivdu pustili, druhý člověk by nám mohl znovu ublížit. Lidé mají různé příčiny, proč se křivdy drží. Někdy jsou přesvědčeni, že si druhý jejich odpuštění nezaslouží, jindy věří, že by bylo nespravedlivé, kdyby se na druhého nezlobili. Myslím si, že když nechceme odpustit, snažíme se získat zpět sílu, kterou nám druhý svým jednáním vzal. Jenomže jak jsem psala výše, držením křivdy spravedlnost nevykonáme, spíše si ublížíme.
Rituál odpuštění druhým
Jak ale můžeme získat zpět sílu, kterou nám druhý vzal? Někdy může pomoci následující rituál odpuštění:
1. Zavřeme si oči, pozorujme na pár momentů náš dech. Po chvíli si představme, se sedíme venku v přírodě u ohniště. Přizvěme si osobu, které nemůžeme odpustit. Osoba si sedá na druhý konec ohniště. Tak daleko, jak je to pro nás komfortní.
2. Řekněme dané osobě, co vše nám udělala, jak jsme se cítili, jaké dopady to na nás mělo a co si o dané osobě myslíme. Na tuto část si vymezme dostatek času, ať můžeme vyjádřit vše, co nás tížilo.
3. Představme si, jak bychom chtěli, aby druhá osoba reagovala zpět a přehrajme si tuto situaci v naší představivosti.
4. Vezměme vědro vody a přelijme s ním oheň. Řekněme nahlas něco v následujícím smyslu: „Vědomě se rozhoduji, že tuto situaci už nechci držet a nechci, aby mi nadále ubližovala. Nezapomínám, ale odpouštím ti. Posunuji se dále.“
5. Vědomě odejdeme z dané situace. Můžeme i ve skutečnosti šlapat chodidly, jako bychom danou situaci opouštěli.
Poznámka: Pamatujme si, že tato situace je plně v našem scénáři. Osoba může promluvit či cokoliv udělat jen, pokud jí to zadáme. Pokud nad osobou nemáme kontrolu a ona si dělá a říká, co chce, uvědomme si, že tato představa je formou *našeho* obranného mechanismu, který nás nechce pustit dále. V tomto případě je lepší, aby nám s procesem odpuštění pomohl někdo další.
Podívejme se, zda se také nezlobíme na sebe
Pod povrchem našeho rozhořčení vůči druhému se může i překvapeně skrývat naštvání na sebe. Můžeme se například zlobit, že jsme danému člověku svěřili důvěru, že jsme nepoznali včas jeho úmysly, že jsme mu ukázali naši zranitelnost. Vracíme se tedy myšlenkami zpět a chceme měnit to, co již nelze. Klienti jsou často překvapení, že se kromě druhého zlobí i sami na sebe. Někdy nás od odpuštění druhému brání zloba, kterou cítíme vůči sobě. O tom, jak můžeme odpustit sobě si můžete přečíst v článku, jak si odpustit.
Pokračovat ve vztahu, nebo ne?
Kromě odpuštění danému člověku je třeba i zvážit, jak si výhledově představujeme náš vztah. V podstatě máme tři možnosti. První možnost je ta, že se od člověka, který nám způsobil bolest úplně odstřihneme. Někdy je zranění tak velké a důvěra narušena natolik, že ve vztahu nemůžeme nebo nechceme už pokračovat. Je však důležité už o druhém nemluvit ve zlém a nerozdmýchávat tím dále křivdu. Pokud vůči druhému pořád cítíme silné emoce, je třeba, abychom si je zpracovali především v sobě. Ideálně jsme ve stavu, kdy jsme člověku odpustili, ale už nemáme zájem jej mít v našem životě. Druhá možnost je ta, že vše hodíme za hlavu a dáme člověku druhou šanci. Vztah v tomto případě pokračuje tak jako předtím. Je však klíčové se už ke zranění nevracet, danou situaci v sobě i s druhým uzavřít. Když se ke křivdě opakovaně vracíme, vztah nebude moct zdravě pokračovat. Třetí možnost je ve vztahu pokračovat, ale jiným způsobem. Cítíme v sobě, že druhého člověka nechceme zcela ztratit, ale zároveň rozeznáváme, že vztah už nemůže pokračovat jako dříve. Možná si s druhým nastavíme nové hranice, zvážíme, co s ním budeme rozebírat a co ne, nebo změníme očekávání ohledně toho, co nám druhý může přinést. Zeptejme se sebe, jaké změny potřebujeme učinit, abychom se ve vztahu cítili lépe.
PÁR SLOV ZÁVĚREM
Může být těžké odpustit lidem, kteří nám ublížili. Lpění na křivdě, zvláště pokud dlouhodobé, nám však může zbytečně ubližovat. Je tedy přínosné podniknout kroky k osvobození se od negativních emočních vazeb s druhým člověkem. Začněme u sebe a podívejme se na to, proč nás daná situace tolik zranila, proč se možná křivdy nechceme pustit a zda není také třeba, abychom odpustili sami sobě. Poté si uvědomme perspektivu druhého a smiřme se s tím, že se možná naše pohledy nikdy nebudou slučovat. Nakonec zvažme, jak chceme, aby vztah s danou osobou vypadal v budoucnu, abychom se cítili co nejlépe.
Líbil se vám tento článek, ale neodpověděl na určité otázky? Napište mi to do komentáře a já na tyto otázky možná odpovím v jednom z příštích článků :).
