Nejbolestivější pocity jsou často napojeny na přesvědčení, že nejsme dost. Pocit nedostatečnosti může být pro naši psychiku velmi ničivý. Vzbuzuje bezmoc, která nám bere chuť do života a znemožňuje udělat kroky potřebné ke změně.
Jaké jsou tedy podněty, které v nás mohou pocit nedostatečnosti vyvolat a co s nimi můžeme dělat?
Když mě druzí odmítají
Odmítnutí druhými není nikdy příjemné. Nejspíše každý z nás se už v raném dětství setkal se situací, kdy byl odmítnut: někdo neměl čas si s námi hrát, neodpověděl nám na otázku, neprojevil zájem poznat nás více, nebo nám natvrdo řekl, že nejsme vítáni. Ne každý z nás však bude příčinu odmítnutí hledat v sobě, ve své (ne)dostatečnosti. Někteří svalí vinu na druhé: řeknou si, že člověk, který je odmítl je sobecký, bezohledný či chladný. Jiní jen pokrčí rameny a nenechají si odmítnutím pokazit den. Ti, kteří hledají chybu v sobě, opatrně analyzují, co udělali špatně, které konkrétní slovo měli říct jinak, co mohli udělat naopak. Odmítavé chování druhých však málokdy souvisí s námi samými. Pokud druhým vadíme, pravděpodobně v nich vzbuzujeme jejich vlastní téma. Můžeme jim připomínat někoho, s kým nemají dobrý vztah, nebo jsme se dotkli oblasti, kterou nemají zpracovanou. Příčin však může být mnohem více a někdy pocit, že jsme odmítáni je jen naší domněnkou. Pokud se od nás druzí odvrátí, nedovolme, aby tento akt ovlivnil naši sebehodnotu. Můžeme si v duchu říct, že si prostě neladíme, což není ani naše vina, ani jejich. Zároveň zachovejme důvěru, že můžeme najít lidi, se kterými si ladit budeme.
Když mě druzí kritizují
Pocit nedostatečnosti může být vyvolán kritikou druhých. Myslím si, že pro nikoho není příjemné být kritizován za své chování, práci, vzhled, apod., zvláště když kritika není konstruktivní. Je totiž velký rozdíl, zda jsme si zpětnou vazbu vyžádali a jak je nám podávána. Ideálně bychom měli být oceněni za to, co děláme dobře a následně by nám mělo být navrhnuto, na čem ještě potřebujeme pracovat, jak se konkrétně můžeme zlepšit, aby kritika byla posilující a motivovala nás. Pokud na nás však lidé vypichují jen „to špatné“, zevšeobecňují, mluví o chybě tak, že se nedá změnit, nebo nám ani nedají šanci rozvíjet se vlastním tempem a raději vše dělají za nás, můžeme si pak o sobě vytvořit názor, že nejsme dost, a dokonce se můžeme dané aktivity začít vyhýbat. Je proto důležité si uvědomit, že kritika, která není podána konstruktivně, není v pořádku bez ohledu na to, jakou chybu jsme udělali. Nezasloužíme si, aby s námi někdo takto mluvil a je třeba se vymezit, v klidu, s respektem, ale s pevností. Připomínejme si, že je v pořádku dělat chyby a že chyby nesouvisí s naší hodnotou.
Když se mi něco nepovede
Někdy náš pocit nedostatečnosti není napojen na názory druhých lidí, ale na to, jak přistupujeme sami k sobě. Můžeme na sebe mít velké nároky, očekáváme, že bychom měli pořád něco dělat a dělat to dobře. Když se nám pak něco nepovede, máme tendenci to okamžitě vnímat jako důkaz naší nedostatečnosti. Pozorujme v sobě tyto tendence. To, jak si sebe vážíme, se nejvíce ukáže v situacích, kdy se nám nedaří. Jsme schopni se pak podpořit, nebo jsme na sebe spíše nazlobení? Zeptejme se také sebe, zda nároky, které na sebe klademe, jsou realistické. Někdy si vytváříme představy o tom, co bychom měli stihnout, na základě pozorování druhých. Když nejsme tak výkonní jako oni, cítíme se pak nedostatečně. Co kdybychom však místo toho kráčeli svým tempem v souladu s našimi potřebami, potřebami našeho těla? Naše tělo je výborný komunikátor. Skrze tělesné symptomy nám jasně říká, kdy je unavené, kdy se chce protáhnout, kdy má energii na aktivitu. Když sladíme svou aktivitu s potřebami našeho těla, nebudeme si na sebe vytvářet tlak a paradoxně budeme více výkonní.
Když nemám to, co ostatní
Setkali jste se s termínem „osobní čistá hodnota“ (personal net worth)? Když odečteme množství našich dluhů od množství našeho majetku, můžeme si vypočítat naší tzv. čistou hodnotu. Z toho vyplývá, že naše hodnota vzrůstá s množstvím majetku, který vlastníme. Přestože záměrem tohoto výpočtu bylo jen zmapovat naši finanční situaci, lidé si často zaměňují svou čistou hodnotu se svou skutečnou hodnotou. Když tedy nemají tolik, co ostatní, nebo nevlastní to, co si přejí, mohou dojít k závěru, že nejsou dostateční. Je velmi důležité si uvědomit a opakovaně si připomínat, že naše hodnota není nikdy propojena s naším finančním úspěchem, podobně jako s jinými životními úspěchy, vzhledem, věkem, pohlavím či okruhem známých. Každý z nás má stejnou hodnotu; hodnotu, která je napojena čistě jen na naší existenci – už i to je dostačující. Vše ostatní je pomíjivé – někdy jsme nahoře, jindy dole, někdy se nám daří, jindy ne, na chvilku jsme mladí, pak už ne. To neznamená, že nemáme pracovat na zlepšení toho, co změnit můžeme, ale znamená to, že hodnotu už máme teď – bez ohledu na okolnosti, ve kterých se právě nacházíme – a tato hodnota se nijak neliší od hodnoty lidí kolem nás.
Pár slov závěrem
Pocit nedostatečnosti v nás může být vyvolán z různých důvodů. Pokud se naučíme rozpoznat, proč se v daný moment cítíme nedostatečně, můžeme přehodnotit, jak na situaci nahlížíme. Pocit dostatečnosti k nám nikdy nepřijde z vnějšku, ale musíme si jej pěstovat sami sobě, v každodenním podpůrném dialogu, v docenění a přijetí sebe sama bez ohledu na názory okolí.
