Jak se milovat, když se necítím dobře?

Sebeláska je často používané slovo jehož význam nám však nemusí být vždy jasný. Rozumíme, že by bylo fajn mít se rád, ale tápeme, jak tento stav přenést do praxe. Někdy nám v tom mohou bránit přesvědčení, že sebeláska je projevem sobectví. Jindy v sebelásce nenalézáme tak velkou hodnotu jako třeba v péči o druhé, a odsuneme ji do pozadí. Dnes bych chtěla psát o případech, kdy cítíme, že mít se rád je důležité a dokonce nám to i jde, když vše v našem životě funguje hladce. V momentech, kdy je nám však zle, ať už psychicky nebo fyzicky, nejsme schopni najít k sebelásce cestu. Jak se tedy milovat, když nám není dobře?

Zaměřme se na vztah ke svému tělu 

Předtím, než začneme přemýšlet, kde jsme udělali chybu nebo proč se nám nedaří, zastavme se a uvědomme si, že když nám není dobře, myšlenky mají tendenci se zabarvovat negativně. Proto přemítání nad situací málokdy přináší úlevu; naopak může vést ke zhoršení stavu. Místo přemýšlení se tedy zaměřme na to, kde v těle nám není momentálně dobře. Nejen symptomy fyzického onemocnění se objevují v těle, ale také nepohodlí emočního původu. Například, když máme úzkosti, můžeme je cítit jako stažení na hrudi nebo mravenčení v břiše. Až najdeme místo v těle, kde sídlí nepříjemná emoce, představme si tuto část těla jako malé dítě, kterému není dobře. Co bychom pro dítě v této situaci udělali? Obvykle mu stačí připomenout, že není samo, protože má nás, a my mu s přijetím nasloucháme. Nečekejme však na odpověď ve slovech, ale „poslouchejme“ tělo skrze fyzické, smyslové vjemy. Trpělivě pozorujme nepříjemno jako bychom tiše naslouchali nářkům dítěte. Cílem není úleva nepříjemna, přestože se může dostavit. Cílem je naučit se být přítomen se svým tělem BEZ podmínek.  Naučit se neutíkat, když nám není dobře, nebo se na sebe a své tělo nezlobit. 

Vytvořme v sobě podpůrné já

Ruku v ruce se vztahem ke svému tělu jde vztah, který máme sami k sobě. Ve vztahu k sobě často napodobujeme dynamiku interakce s našimi rodiči. Když jsme byli například kritizováni jako děti, máme tendenci být na sebe v dospělosti přísní. Když rodiče naše problémy banalizovali, máme tendenci své problémy také zlehčovat. Pokud nás rodiče v těžkých situacích nepodpořili, pravděpodobně ani nepodpoříme sami sebe. To neznamená, že bychom naše rodiče měli za převzaté vzorce vinit. Je důležité si uvědomit, že i oni se naučili těmto reakcím od svých rodičů. Jakmile jsme dospělí, přebíráme za sebe plnou zodpovědnost. Pokud máme problém, který zapříčinili naši rodiče, je na nás, abychom jej řešili. Jak tedy v sobě budovat podpůrné já? Nejdříve si vytvořme jasný záměr, že chceme začít sebe v náročných situacích podporovat. Pak se pozorováním seznamme se svými obvyklými, zvykovými reakcemi na nepříjemné situace. Nakonec do těchto situací vložme nový, podpůrný element. Například propadnu u zkoušky v autoškole. Mé obvyklé řešení je nepříjemnou emoci neúspěchu potlačit tím, že si dám pivo. Uvědomím si tento impulz a místo něj se podpořím tím, že uznám svou emoci („Vím, že se teď cítíš mizerně“) a poskytnu si podporu („Jsem tu s tebou. Co by ti mohlo pomoct?“). 

Praktikujme větší toleranci k našim blízkým

Pokud nejsme sami sebe schopni milovat, když nám není dobře, může být pro nás také náročné tolerovat nedostatky svých blízkých. Podobně jako u sebe hledáme na našich blízkých chyby. Podporujeme je, když se jim daří a cítíme se frustrovaně, když se jim nedaří. Je pro nás těžké přijímat je takové, jací jsou. Bojíme se, že jejich neúspěch povede k důsledkům, kterým se my sami snažíme vyvarovat. Můžeme mít strach, že budou odmítnutí či souzeni okolím, že nebudou prosperovat, nebo se jim něco zlého stane. Často druhé peskujeme v dobrém úmyslu: aby se vyvarovali těmto nepříjemnostem. Místo toho však v nich můžeme umocňovat pocit nedostatečnosti. Pokud se tedy chceme začít více milovat bezpodmínečně, praktikujme větší toleranci k našim blízkým. Pozorujme, když máme tendence je za něco kritizovat, a zadržme se ve vyřčení nevyžádaného hodnocení či rad.

Co když vlastně neznáme pocit bezpodmínečné lásky?

Někdy můžeme praktikovat vše „dobře“, snažit se zahrnout techniky bezpodmínečné podpory do každodenního života, ale stále nám bude chybět prožitek bezpodmínečné lásky. Pokud jsme dlouho nezažili, jaké je to být milován bez podmínek, nebo jsme nikdy takto milováni nebyli, bezpodmínečná láska je pro nás jen prázdným konceptem, teorií, kterou si vytváříme v hlavě. V tomto případě můžeme využít imaginace v hlubokém meditačním stavu. V hlubokém meditačním stavu jsme schopni být propojeni s tvořivým elementem, ze kterého si pomocí představivosti stáhneme chybějící pocity a zároveň pochopíme, proč nám tyto pocity chybí. Můžeme tento tvořivý element vnímat jako knihovnu obsahující všechny dostupné knihy a nás jako čtenáře, kteří si vybírají z její široké nabídky. Jednou z cest, která nabízí tento hluboký, léčivý a přitom nesmírně jemný a láskyplný způsob práce, je ThetaHealing. Tuto metodu jsem zahrnula do své nabídky v loňském roce. Během sezení se zaměřujeme na zadání tématu, jeho léčení v hluboké meditaci, a následné integrace nových způsobů myšlení do každodenního života. Témata bezpodmínečné lásky a přijetí jsou přitom jedny z nejčastějších u mých klientů.

Pár slov na závěr

Když se necítíme dobře, naše reakce na tento stav nám napoví, co v sobě potřebujeme proléčit, abychom cítili přijetí v jakékoliv situaci a bezpodmínečně se milovali. Pocity přijetí a bezpodmínečné lásky vedou k následnému vnitřnímu uvolnění a k subjektivnímu nebo často i k objektivnímu zlepšení našeho stavu. Zaměřme se tedy na propojení se svým tělem a se svou podpůrnou částí, praktikujme toleranci k druhým tak, jak bychom chtěli, aby druzí tolerovali nás, a důvěřujme, že skrze zpracování blokujících přesvědčeních je možné si rozpomenout na prožitek bezpodmínečné lásky.