Elizabethtown. Film, který ve mně zanechal hlubokou stopu. Popisuje příběh o potýkání se se zklamáním, prohrou a zármutkem. Přestože se toto téma může jevit ponuré, film je zpracován tak, že pozvedne, rozesměje, dojme a potěší hezkým výběrem hudby. Hlavní protagonista, mladý návrhář bot, pracuje léta na inovativní botě. Když ji společnost, pro kterou je zaměstnán, konečně pustí do světa, je to propadák. Společnost ztratí miliardu dolarů, náš hrdina přijde ze dne na den o práci, přítelkyni, a pak se ještě dozví, že mu zemřel otec, na kterého si léta kvůli práci nenašel čas.
Přestože málokdo z nás za život ztratí miliardu dolarů, většina dokážeme soucítit s hrdinou, protože i nám se někdy nedaří. Děláme chyby, některé malé, jiné spektakulární, vedoucí k nepříjemným důsledkům, které nás mohou provázet dlouhá léta. Jak pokračovat na naší cestě s lehkostí, když jsme udělali něco, co nejde vrátit zpět a za co mohou trpět i naši blízcí? Jak si odpustit?
1. Buďme si vědomi, že čas zkresluje
Když pozorujeme malé dítě, jak se učí chodit, pousmějeme se jeho pádům a zatleskáme každému úspěšnému kroku. Nenapadlo by nás zlobit se, že ještě nechodí tak jako my. Našemu mladšímu já však vyčítáme, že to tenkrát mohlo udělat jinak/lépe. Mohlo ale? Naše minulé já ještě nemělo schopnosti, znalosti a moudrost, kterou nyní oplýváme. Zpětně se vše jeví snazší, jasnější. Čas tedy může zkreslovat.
2. Změňme nastavení mysli ohledně dělání chyb
„(Ztráta) nebyla milion, ale miliarda. Miliarda dolarů a to je hodně milionů.“ křičí náš protagonista na novou kamarádku, se kterou se seznámil během letu na otcův pohřeb. Je frustrovaný, že ona jeho fiasko nebere dostatečně vážně. Kamarádka jen pokrčí rameny a odpoví: „Tak jsi selhal.“ „Ne, ty tomu nerozumíš!“ „Dobře, tak jsi opravdu selhal. Selhal jsi, selhal jsi, selhal jsi, selhal jsi, selhal jsi, selhal jsi,…,selhal jsi, selhal jsi…“
Když jsem tuto scénu viděla poprvé, došlo mi, že každý můžeme chyby vnímat jinak. Proč je pro některé z nás tak těžké chyby přijímat? Dělání chyb je vždy nepříjemné, ale to, jak se s nimi potýkáme, se učíme v dětství. Sledujeme reakce rodičů a učitelů na špatné známky, na neplnění úkolů a očekávání. Učíme se, co je tolerováno a co už ne. Pokud po každém sebemenším kroku stranou přijde kritika, vyhýbání se chybám se stane naším hlavním cílem. Dělání/nedělání chyb je pak měřítkem naší hodnoty: chyby jsou špatné, proto i my jsme „špatní“. Zkusme tedy změnit perspektivu: Dívejme se na chyby se soucitem. Chyby jsou nevyhnutelné; značí to, že jsme v procesu učení. A o tom je dle mého názoru hlubší podstata naší existence: učit se to, co nám ještě nejde, což nám dává možnost posunovat se dále na naší cestě.
3. Vymaňme se z kruhu porovnávání se s druhými
Možná si teď říkáte, že jiní lidé neudělali stejnou chybu jako vy, takže vy jste horší než oni a zasloužíte si být na sebe naštvaní. Často se porovnáváme s našimi vrstevníky. Usuzujeme, že z důvodu stejného věku bychom měli dosáhnout stejných milníků ve stejný čas. Čemu ale nerozumíme je, že kromě jiných podmínek, ve kterých každý z nás vyrůstal, se také každý z nás učí odlišné lekce a ne všechny lekce se dají jasně vyčíslit. Někteří se učí tomu, jak si stavět harmonické vztahy s druhými, jiní se učí sebehodnotě. Další pak tomu, jak zacházet s penězmi, jak se nebát ve světě, jak si postavit zdravé hranice, jak nebýt lakomí, emočně závislí na svém partnerovi, jak být trpěliví, přející, jak se jen tak radovat. Učíme se za život mnoho lekcí; některé jsou snadné, jiné nám mohou zabrat celý život. Mnohé můžeme zvládnout, ale některé se třeba ani nenaučíme – a ani to není špatné. Dávejme tedy pozornost především sobě, svému životu a svým lekcím.
4. Doceňme se
Místo porovnávání se s druhými se můžeme zaměřit na porovnávání kvalit svého přítomného já s tím minulým. Podívejme se, kolik jsme toho už v životě zvládli, jak moc jsme vyrostli, co vše už umíme. Není úžasné, že to malé dítě, které po každém kroku padalo, teď běhá s lehkostí? Doceňme to, co máme. Čím více se oceníme, tím snazší pro nás bude odpustit si svá pochybení. Najednou pochopíme, že každá chyba je vyvážená úspěchem a že vždy více věcí funguje než nefunguje; jen nesmíme brát to, co funguje, jako samozřejmost. Proto je důležité se pravidelně zastavit a uvědomit si, za co jsme teď vděční, co je v našem životě v pořádku.
5. Rituál odpuštění
Doposud jsem psala o tom, jak můžeme odpustit sobě tím, že změníme své nastavení mysli. Někdy však k odpuštění potřebujeme něco hmatatelnějšího – v těchto situacích může napomoct rituál odpuštění. Záměrem tohoto rituálu je vyhradit si prostor, kdy se plně zaměříme na proces odpuštění. Rituál si můžeme vytvořit různým způsobem. Obvykle by měl začít tím, že si dovolíme vyjádřit to, co se nám stalo. Můžeme napsat dopis, můžeme o tom říct blízkým, nakreslit situaci, vyjádřit ji pohybem, tancem. Poté se sebe zeptáme, co nás situace naučila: co jsme tenkrát ještě neuměli a jakého poznání jsme skrze situaci nabyli. Nakonec uděláme vědomé rozhodnutí se k situaci do nekonečna nevracet a nevyčítat si ji. Uděláme tlustou čáru, poděkujeme minulosti a všemu, co nás naučila. Pak ji symbolicky propustíme, např. zničíme papír, na který jsme psali, rozstřihneme stužku, překročíme čáru nakreslenou do písku, dáme si koupel, apod.
Rituál ukončíme pohledem do budoucnosti. Zeptáme se sebe, jak bychom to, co jsme se naučili, mohli aplikovat v budoucnu, abychom nedělali podobné chyby, nebo abychom v místě ztráty vybudovali něco nového. V sousedství, kde bydlím, stojí dům, který se každý rok před Vánocemi stává nejvíce osvíceným domem s vánočními ornamenty, zvířátky a kouzelnými postavami. Můžete vejít do přední zahrady a ponořit se plně do vánoční atmosféry. Za úsměvně předekorovaným domem se však skrývá dojemný příběh. Majitelé domu před lety přišli o dítě. Od té doby zdobí dům, aby vybrali peníze pro dětskou nemocnici. Rodinu neznám, ale jejich čin vnímám jako symbol usmíření se s minulostí, odpuštění si (ano, lidé se často viní za věci, za které nenesou zodpovědnost) a poskytnutí pomoci tam, kde pomoci mohou.
6. Co když si pořád nemůžeme odpustit?
Někdy se můžeme stavět na hlavu, ale přesto si odpustit nemůžeme. Jedna část nás už může být připravena posunout se dále, ale ta další se neustále vrací do minulosti a snaží se tam najít řešení. Máme dojem, že kdybychom našli řešení, vše by teď bylo jiné. Jenomže jak můžeme přetvořit něco, co se už stalo? Případně jak víme, že by tato změna vůbec situaci změnila?
V případech, kdy jsme takto zaseknutí, mohou pomoct hlubší formy terapie. Překračujeme hranice toho, co nám může poskytnout klasická psychologie, která se zaměřuje na kognitivní procesy jako racionální uchopení problému, změnu perspektivy, nebo na práci s emocemi, a přecházíme do metod, které zpracovávají traumata uložená v našem těle (např. EMDR, Somatic experiencing), nebo pomáhají zpracovávat nevědomé procesy v hlubších meditačních stavech (např. ThetaHealing terapie). Tyto metody mohou pomoci zpracovat to, co „hlavou“ nejde. Například v ThetaHealing terapii můžeme pracovat na mechanismech, které nám brání si odpustit:
Ve své práci jsem se například setkala s případem klienta, který opakovaně mluvil o tom, že v minulosti špatně zacházel s financemi, a proto teď strádá a nemůže pomoct svým dětem. S přítomnou situací však nic nedělal. V meditaci jsme přišli na klientovo přesvědčení, že kdyby učinil nové kroky, znovu by selhal. Cítil, že není schopný v životě uspět a smůla se mu lepí na paty. Sebeobviňování se za minulé činy mu zabíralo tolik času, že neměl možnost znovu selhat. Sebeobviňování jej tedy chránilo před dalším zklamáním. Přestože sebeobviňování mu způsobovalo emoční bolest, tato bolest nebyla tak nepříjemná jako postavení se strachům z dalšího selhání. Tento mechanismus byl schopen vnímat jen v hluboké meditaci. V běžném povídání bychom na něj nepřišli. Uvědomění problému nám pak dovolilo zpracovat přesvědčení, která mu bránila si plně odpustit. Toť síla hlubších metod.
7. Zaměřme se na naše chování k druhým
„A ty si myslíš, že mi na tom záleží?“, říká kamarádka hlavnímu protagonistovi poté, co mu opakovaně řekla, že selhal. Protagonista vypadá zaraženě. Doposud se setkal spíše s lidmi, kteří jej odepsali, jakmile zjistili, že neuspěl. Očekává tedy i stejný přístup od své nové kamarádky a je překvapen, když jej kamarádka přijímá, přestože selhal.
K odpuštění můžeme také dojít oklikou – a to změnou našeho chování k druhým. Podívejme se, jak přistupujeme k chybám našich blízkých: partnerů, rodičů a dětí. Pokud máme tendenci je často kritizovat a opravovat, je pravděpodobné, že podobným metrem soudíme i sami sebe. Začněme tedy rozvíjet větší toleranci a soucit vůči chybám našich blízkých, abychom pak mohli i ke svým chybám přistupovat s těmito kvalitami.
Pár slov na závěr
Kamarádka po krátké pauze dodá: „Chceš být opravdu velkolepý? Tak měj odvahu monumentálně selhat a přesto neutéct. Nechť se ostatní diví, proč se pořád usmíváš. To je pro mě opravdová velkolepost!“
Odpustit si znamená nechat minulost být, otřepat se a pokračovat dále, přestože můžeme čelit dalším zklamáním – a to chce velkou odvahu. Nikdy není pozdě začít znovu. A pokud nemůžeme „opravit“ to staré, můžeme vždy budovat něco nového. Jednu z klíčových kvalit, kterou můžeme vždy rozvíjet je vztah, který máme sami k sobě. Pracovat na tom, abychom byli sobě tím nejlepším přítelem, který nás podrží, utěší, pohladí v každé situaci, bez podmínek.
Zaujal vás tento článek, ale cítíte, že neodpověděl na určité otázky? Napište mi do komentářů, co by vás ohledně tohoto tématu ještě zajímalo a odpověď možná zakomponuji do jednoho z mých budoucích článků :).
Autentické Bytí 