Pamatujete si ještě, jaké jste měli v první třídě razítko na sešitech? Kamarádka byla jablíčko a já motýlek. Narozdíl od mé dcery, která se ve čtyřech letech děsila motýlů třepotajících se podél cesty u řeky (přestože zbožňovala různé typy příšer), mám motýly moc ráda, zvláště ty žluté.
Teď, když sedím ve vlaku na cestě k novému domovu už po x-té v mém životě, polemizuji, zda byla náhoda, že právě já jsem dostala značku motýla, který je symbolem změny. Když jsem byla na střední škole, toužila jsem vyjet do světa. Ta touha byla neuvěřitelně silná. Až později jsem zjistila, že ne všichni tah tohoto druhu zažívají. Když jsem poprvé viděla Anglii z letadla, cítila jsem v sobě silné dojetí, jako bych se vracela někde, kde už to vlastně znám. Náhoda? Proč jsem v 10 letech měla obrovskou radost, když mi rodiče k narozeninám koupili učebnici angličtiny, přestože mě jazyky nikdy moc nebavily a v té době jsem se učila němčinu? Proč jsem maturovala právě v roce, kdy jsme vstoupili do EU a padly všechny překážky k volnému pohybu po Evropě? To jsou jen některé otázky, které se sama sebe ptám, když reflektuji nad svým životem a svými volbami.
Věřte mi, můj život by byl o tolik snazší, kdybych zůstala na jednom místě. Život by byl také snazší pro mé blízké. Uvědomuji si, jak moc jsem se změnila. V 19 letech jsem odjela, bez ohledu na to, jak mé rozhodnutí ovlivní mou rodinu, mé kamarády. Myslela jsem jen na sebe a své sny. Sobectví k mladému věku asi patří. Teď, více po 20 letech, je vše těžší. Cítím zklamání a smutek druhých. Cítím zármutek uvnitř sebe nad tím, co už nebude. Uvědomuji si, jak rychle utíká čas..
Také jsem si ale uvědomila, že domov je stav bytí, ne jedno hmotné místo. Když člověk žije delší dobu v zahraničí, začne cítit zmatek ohledně toho, kde vlastně patří. Na jednu stranu cítí, že v zahraničí nevyrostl, nemluví jako místní a nikdy tam nebude úplně „doma“. Na druhou stranu, když přijede do své rodné země, už ani tam se necítí úplně doma. Jakoby se pohyboval mezi dvěma světy, ale nepatří vlastně ani do jednoho. Je to zvláštní pocit..
Co kdyby ale někdy ta nejlepší volba byla nevybírat si, ale existovat v obou světech paralelně? V minulosti jsem vždy dělala zásadní rozhodnutí a pálila mosty. Ted však cítím, že bych chtěla fungovat jinak. Jsem Češka. Můj muž a nejlepší kamarád je Angličan. Naše dítě je obojí. Rodinu a kamarády mám v obou zemích. Miluji obě země. Pracovat a žít chci tam i tam. Neodjíždím, protože se obětuji. Jsem jen motýl přelétavý, který je rád v pohybu. Pohyb je mým domovem.
Takže ano, odstěhovala jsem se, ale jsem tu stále pro vás. Někdy naživo, jindy v digitální svéře. Mám spoustu plánů a těším se na jejich realizaci. Cítím teď však potřebu nabrat sílu a přijmout tuto velkou změnu. A to chce čas a také důvěru, možná i víru, ale o tom zase někdy příště.
Autentické Bytí 