O přátelství a o pokusu uzavřít nedokončenou kapitolu

Můj velmi dobrý kamarád nedávno zemřel. Naposledy jsme se viděli v červenci v Liverpoolu. V srpnu jsem mu poslala email s přáním k narozeninám. To už tu nebyl, ale nikdo to ještě nevěděl. Žil sám a měl to tak rád. Věděla jsem, že něco není v pořádku. Nebyl jak já, vždy do dne či dvou napsal zpátky. Tentokrát odpověď nepřišla. Rozumovala jsem, že toho má asi hodně, možná jel zase do Amsterdamu do oblíbených kaváren, možná je v nemocnici s tou nohou, co ho bolela…

Je hodně těžké vyrovnávat se se smrtí blízkého. Přestože se mi to stalo už několikrát, vždy mě překvapí to fyzické sevření na srdci, které nechce jít pryč. Přestože vím, že je na lepším místě, nechci se smířit s tím, že se už v této realitě nikdy neuvidíme, už nikdy nezajdem do anglické hospůdky, vegetariánské kavárny, indického bufetu, kde si budeme hodiny povídat, a pak se divit, že to tak rychle uteklo. Bojím se, že zapomenu zvuk jeho hlasu, výraz ve tváři, když se smál, gesta, chůzi. Vím, že s jeho odchodem odešlo i část mě – ta část, kterou jsme společně sdíleli, se všemi vzpomínkami, s pocitem doby, ve které jsme se pohybovali.

Co je ale extra náročného na této konkrétní situaci, je skutečnost, že nedošlo k úpnému uzavření příběhu. Můj kamarád měl rodinu, se kterou si nerozuměl. Kromě občasné korespondence s nimi nebyl v kontaktu. Po jeho smrti to ale byla jeho rodina, která dostala přístup ke všem informacím. Já ani další kamarádi jsme je neznali. Zanechali jsme proto naše kontakty úřadům s prosbou, aby nám dali vědět, co se stalo a co plánují. Přesto ale nějak cítím, že k tomu nedojde. Tak jak tajemně náš kamarád žil, tak tajemný byl i jeho konec.

Myslím si, že málokdo z nás má rád, když něco nemůže ukončit. Představte si, že se díváte na úžasný film a 15 minut před koncem ztratíte signál. Z knihovny si půjčíte napínavou detektivku, pak zjistíte, že na konci knihy jsou vytržené stránky dvou kapitol. Máte super kamarádku, ale najednou se vzdálí a vy si lámete hlavu příčinami a neodpovězenými otázkami. Popíšete čtverec bez rohů jako čtverec, ne jako čtyři úsečky v prostoru. Prostě máme rádi úplnost; když něco není úplné, tak si náš mozek hledá cestu, jak uzavřít to, co uzavřeno není.

Z psychologického hlediska je možnost uzavření hodně důležitá. Ale co dělat, když mi situace nedovoluje něco úplně uzavřít? Jak se mám vyrovnat s tím, že se nedozvím, proč můj kamarád zemřel nebo zda měl vůbec pohřeb?

Jednou z cest k dosažení uzavření je si udělat ukončující rituál. V podstatě rohy, které čtverci chybějí si dokreslíte sami bez ohledu na přesnost vaší tvorby. V mém případě si s manželem asi uděláme party na oslavu našeho kamaráda. Zapálíme svíčku, do tří skleniček nalijeme víno, které měl rád (Shiraz), pustíme si jeho oblíbenou hudbu (Pink Floyd a Fleetwood mac), v troubě upečeme veganskou pizzu, připijeme si na jeho život, proneseme nějaký ten proslov, třeba právě to, co jsme mu nikdy nestihli říct, zasmějem se nad jeho příspěvky v novinách Guardian, a pak to zakončíme jeho oblíbeným filmem Blow up. Nakonec se rozloučíme, sfoukneme svíčku a půjdeme spát.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

search previous next tag category expand menu location phone mail time cart zoom edit close