Světlá stránka chronických zdravotních problémů

Mnoho lidí v dnešní době trpí chronickými zdravotními problémy, kdy dlouhodobě prožívají různé formy nepohodlí a omezení. Existuje spousta dohadů o původu těchto nemocí. Někteří je přisuzují nečistotám ve vzduchu, pesticidům v jídle či hormonům ve vodě. Jiní vidí vinu v člověku samém, jeho životním stylu, genetice nebo způsobu myšlení.

Ať je příčina chronických potíží jakákoliv, nic to nemění na skutečnosti, že někteří z nás s nimi musí dlouhodobě koexistovat. Na nemoc nenahlížím jako na trest za něco, co jsme udělali špatně. Spíše si myslím, že pokud cítím fyzické nepohodlí na vědomé úrovni, dává mi to příležitost pracovat s tím, co není v mém životě v pořádku. Nemoci proto považuji za jednu z příležitostí, jak se z duchovního hlediska posunout dále na své cestě.

V dnešním článku bych tedy ráda mluvila o moudrostech, které chronická nemoc může člověku přinést.

1. Učení o bezpodmínečné lásce
   Je snadné být se sebou spokojená a mít se ráda, když se mi vše daří a jsem zdravá. Když ale mé tělo nefunguje, tak jak bych si přála, může být těžké k němu najít cestu. V naší společnosti se snažíme co nejrychleji zbavit nepříjemných tělesných příznaků. Když to nejde, cítíme se frustrovaní; často je tato frustrace směřována na naše tělo; zlobíme se. že nefunguje tak, jak by mělo. Někdy se naopak bojíme svého těla, nedůvěřujeme mu a jsme ochotni udělat cokoliv, abychom se už nemuseli bát. Co ale naše tělo v tyto momenty potřebuje není naše frustrace nebo strach, ale láska. Když je naše dítě nemocné, láskyplně o něj pečujeme. Proč je pro nás náročné to samé udělat pro naše nemocné tělo? Proč se snažíme maskovat příznaky a utíkat před tím, co cítíme? Naše tělo potřebuje vědět, že tu jsme s ním, že jej posloucháme, ať se děje, co se děje. Být schopen mít ráda své tělo, přestože nefunguje perfektně je znakem bezpodmínečné lásky. Protože většina z nás se cítí být milována jen za určitých podmínek, učení o bezpodmínečné lásce může být jedním z nejnáročnějších.
2. Učení o odevzdání se
   Naše společnost je zaměřená na hledání řešení a dosahování cílů. Chceme mít vše pod kontrolou, včetně toho, co prožíváme uvnitř těla. Protipólem kontroly je odevzdání se. Odevzdání se tomu, co prožívám, odevzdání se potřebám hledat příčiny a řešení, odevzdání se možným důsledkům a představám o mé budoucnosti. Odevzdání se je podívat se skrze strach na důvěru v život samý, v to, že věci se dějí tak, jak se dít mají, že někdy nic nedává smysl, někdy se nic nejeví fér, přesto je ale vše v naprostém pořádku. Jsme odchovaní mít určitou představu o životě, jak jej máme žít, co během něj máme zvládnout a dosáhnout. Nesplnění této představy nás někdy trápí více než naše přítomná situace. Představte si, že by všichni lidé na této planetě měli chronické problémy. Byli byste potom stejně nespokojeni, že vaše tělo nefunguje perfektně, kdyby toto byla norma? Odevzdání se je přestat porovnávat svou cestu s cestami jiných a žít svůj život v jeho nepořádné neperfektnosti.
3. Učení o postavení se svým démonům
   Už jsem se dříve zmiňovala o pocitech frustrace a strachu, které nás odvádějí od lásky k našemu tělu. Dlouhodobé potíže často vyplavují na povrch emoce, které by za normálních okolností byly schovány hluboko uvnitř nás. Nikdy nezapomenu, když jsem šla navštívit svého umírajícího kamaráda do nemocnice. Celé oddělení bylo zaplněno lidmi v jeho situaci. Atmosféra byla velmi silná a přítomná, jakoby se všechny masky, které jsme si za život posbírali, roztříštily v sekundě o zem. Lidé byli hodně emoční; byl tam strach, zlost, smutek. Jejich nemoc jim dala, někdy i poprvé, příležitost vyjádřit to, co opravdu cítí. Odmítám ale věřit, že tito lidé byli obětmi potřebující lítost. Byli to stateční bojovníci, kteří se s každou odloupnutou maskou stávali jasnějšími a opravdovějšími. Dlouhodobé potíže, ať už jsou životu ohrožující či ne, nám tedy pomáhají poznat, kdo vlastně jsme, rozlišit, co je důležité a co není, co je naše a co je jen maska. Každý nepříjemný příznak nás žene pryč od automatických reakcí, zpátky do přítomna, do opravdové reality, ať už je, jaká je.
4. Učení o pocítění obyčejné radosti
   Jednou jsem četla zajímavý pohled na nemocné tělo: Pokud doslova neumíráme, většina našeho těla je zdravá. Většina buněk a tělesných funkcí jsou v naprostém pořádku. Přesto ale tento fakt často přehlížíme a místo toho jen poukazujeme na to, co v pořádku není. Když prožíváme chronickou nemoc, máme volbu: buď se budeme upínat na to, že něco nefunguje správně, nebo se zaměříme na to, co funguje. Když je nám dobře, můžeme myslet na to, že nám brzy bude zase špatně, nebo si užít momentů bez nepříjmených příznaků. Jak už jsem se zmínila, nemoc nás často vede do přítomnosti. Být přítomen je obrovskou silou. Jsme schopni vnímat život, všímat si jeho detailů a být opravdu tady. Pokud jsme přítomní, máme možnost pocítit radost z obyčejných věcí, tak jako to prožívají malé děti, než i pro ně se to běžné stane samozřejmostí. Být schopna cítit radost, přestože můj život není ideální a mé tělo nefunguje perfektně, je proto velkým duchovním učením.

Z vlastní zkušenosti vím, že chronické zdravotní problémy nejsou žádná legrace. Někdy si člověk sáhne pořádně na dno, jindy zase vidí naději. Jako ale všechno v tomto životě, vše negativní má i svůj protipól. Vidět chronickou nemoc jako možnost sebepoznání a seberealizace je velmi nápomocné, nehledě na to, zda se tyto potíže vyřeší, nebo ne. Nikdy nezapomeňme, že nejsme obětmi, ale statečnými bojovníky, ať už nám život přináší, co přináší, bez ohledu na to, jak se s tím zvládáme potýkat.